Proč je smutek potřebná emoce

Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Je duše lidská tak jako voda:

z nebe se snáší,

k nebi se zvedá

a znovu dolů

zas musí k zemi

věčnou změnou.

J.W. GOETHE, Zpěv duchů nad vodami, přeložil Otakar Fischer


 

To, že je lidská duše jako voda, není jen básnický obrat pokoušející se o lyrické zobrazení onoho „neviditelného“ světa v naší hlavě. Nestálost, pomíjivost a věčná proměna, to je to, co dennodenně zažíváme na „vlastní kůži“ – jsou to tři znaky naší životní básně, na jejíž tvorbě se významnou rolí podílejí emoce. Emoce dokážou povznést na úroveň oblaků, ale taky smetnout pod povrch země…a jak se zpívá v známé písni: „Jednou si dole, jednou nahoře“, oba tyto extrémy (a taky tisíc odstínů mezi nimi) jsou v životě potřeba.

Mezi „základní výbavu“ lidských emocí patří smutek, radost, strach, hněv a odpor, na kterých si můžeme vysvětlit to, jak celý náš emoční svět funguje. Než se do toho pustíme, zapátrejme po latinském původu slova – emovere, které znamená vzrušit. V tomto případě není překlad úplně šťastný, jelikož vzrušení je v českém jazyce bráno spíše jako kladný prožitek. Emoce je však „něco“ co s námi pohne, tedy nějaký podnět, který naruší poklidný tok našeho psychického dění, a to příjemně (například nám něco udělá radost) i nepříjemně (někdo nás naštve). Podle toho rozlišujeme emoce tzv. kladné a záporné.

„Nechte smutek, aby se postaral o úrodu na vašich zahradách“

Emoce dále můžeme roztřídit dle míry nabuzení, zjednodušeně řečeno podle toho, jak moc nás „nakopnou“ – při radosti a hněvu jsme nabuzeni více, naopak při strachu a smutku jsme utlumeni. A právě zde se dostáváme k první velmi důležité funkci smutku: smutek se objevuje ve chvíli, kdy je pro nás nějaká situace neřešitelná – musíme se například smířit se ztrátou něčeho/někoho důležitého, nebo s ublížením, a hlavně musíme přijmout fakt, že není v naší moci to změnit. Skládáme zbraně, odcházíme z boje, vzdáváme se. Psychologický útlum, který smutek doprovází, je pak lékem na „zacelení“ ran. Poskytuje nám prostor na nabrání nových sil, na zvážení nových možností a šanci se tzv. odrazit ode dna.

To, že je tento úkol smutku, v našich životech podstatný, dokazuje i evoluční výbava, konkrétně reakce našeho těla – cítíme se slabí, bez energie, nemáme chuť jíst, ani se s nikým bavit, a to po čem nejvíc toužíme je nicnedělání, touha schovat se někam na osamělé místo, plakat a naplno prožívat své zoufalství. „Smutní“ lidé se pak liší v tom, jak svůj smutek projevují – někdo má tendence ho tzv. dusit v sobě, někdo si naopak najde způsob, jak ho vyventilovat – což, pokud se nejedná například o agresi namířenou vůči jiné osobě, je nepochybně efektivnější řešení. Protože pokud si prožitek smutku „nedopřejeme“, zůstane nezpracovaný, neukončený a může se převrhnout do chronického stavu (deprese) nebo také různých psychosomatických obtíží.

Příliš jsem miloval radost. A když Bůh rozdílel smutek, úmyslně jsem přišel pozdě. Bál jsem se ho. Teď je můj smutek bez břehů a bez hranic. (Václav Prokůpek) 

Smutek má také důležitou společenskou roli, než se k ní však dostaneme, musíme se vrátit do roku 1992, kdy italský neurofyziolog Giacomo Rizzolati spolu se svými kolegy dokázal na řadě studií existenci tzv. zrcadlových neuronů, tedy nervových buněk, které jsou schopny „zrcadlit“ chování či prožívání druhé osoby. Setkáme-li se tedy se smutným člověkem, naladíme se díky těmto neuronům na stejnou vlnu (samozřejmě to platí i pro všechny další emoce i projevy chování) – na rozdíl od radosti, kterou se rádi necháme nakazit, se ale smutku druhého člověka bojíme, odmítáme ho a snažíme se ho „střepat“, protože jsme na vlastní kůži poznali, jak moc je nepříjemný. Na druhou stranu nám ale právě tato „funkce“ zrcadlových neuronů umožňuje schopnost empatie (vcítění se do druhého), která je základem společenské soudržnosti, harmonie a zlatého pravidla mezilidské komunikace: „Co sám nechceš, nečiň jinému“.

 

Navzdory tomu, že je smutek velmi nepříjemnou emocí, neměli bychom ho v našem životě odmítat a na sílu potlačovat jinou aktivitou, zlehčováním, útěkem (například ve formě alkoholu) a už vůbec ne užíváním psychofarmak (to neplatí pro depresi, která na rozdíl do smutku není stavem přirozeným). Protože prostor, který nám evoluce i naše duše pro smutek připravily, je koneckonců místem pro zrod něčeho nového.

Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Zaujal vás tento článek?

Přihaste se k odběru novinek a jako bonus navíc získáte aktuální číslo našeho časopisu.

Z nabídky obchodu