Psychoterapeut Martin Miler: Naše štěstí stojí na pozitivních emocích a dobrých vztazích s ostatními

Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Psychoterapeutické sezení v tzv. přístupu zaměřeného na člověka může na první pohled vypadat jako intimní rozhovor dvou blízkých známých. Terapeut během něj vytváří podmínky, které umožní člověku objevit a naplnit svůj potenciál. Čím se tento optimistický směr vyznačuje a v čem nám může pomoci? O tom jsme si povídali s psychologem a psychoterapeutem Martinem Milerem.

Jako psychoterapeut za sebou máte 17 let praxe. Když srovnáte vaše počátky a dnešek, změnil se přístup společnosti k psychoterapii?

Vnímám, že postoj společnosti se mění a vyvíjí směrem k většímu akceptování a také vyhledávání psychologických a psychoterapeutických služeb. Důkazem může být i fakt, že když jsem si v roce 2004 vytvořil vlastní web, tak v té době byly na internetu jen další dvě stránky poskytující psychologické služby. Dnes najdeme desítky stránek a často jsou to kromě kolegů a kolegyň s dlouholetou praxí i noví mladí kolegové a kolegyně. I to svědčí o tom, že poptávka existuje a roste.

Váš přístup je znám jako „na člověka zaměřený“. Přiblížil byste našim čtenářům, jaká je jeho základní hypotéza?

Přístup zaměřený na člověka je považován za optimistický, protože vnímá člověka jako dobrého a prosociálního. Zároveň hovoří o takzvané aktualizační tendenci, což je vlastnost všech živých organismů, která je směřuje k naplňování jejich potenciálu. Tedy z tohoto pohledu vyplývá, že to nejlepší, co může terapeut pro klienta udělat, je vytvořit mu takové podmínky v rámci kterých bude moci tento svůj potenciál naplnit. Neboť právě nevhodné podmínky často vedou k tomu, že lidé svůj potenciál nenaplňují nebo, že hledají falešné naplnění.

Přiznat si, že se nacházím v situaci, kdy potřebuji cizí pomoc, je dost těžký krok. Kdybyste mohl člověka, který se bojí o pomoc požádat, povzbudit, co byste mu řekl?

Ano, pro většinu lidí je to těžké. Jsme totiž motivováni a povzbuzováni k tomu, abychom nezatěžovali své okolí svými problémy a nejlépe zvládnout věci sami. Na druhé straně, pokud nás bolí zub, tak dnes už většina z nás najde v sobě odvahu a zajde k zubaři, i když to není nic příjemného. Ano, i u psychologa je to někdy obtížné, protože se dotýkáme bolestivých věci, ale cílem je, aby se člověku ulevilo, aby našel lepší nastavení ve svém životě, aby mohl žít šťastný a naplněný život.

Jaká jsou ta nejčastější témata, se kterými vaši klienti přichází?

Nejčastěji jde o lidi s lehkou úzkostně-depresivní problematikou, s obtížemi ve vztahovém soužití, s osobní krizí nebo hledajících nové směrování nebo seberozvoj. V poslední době přibývá lidí se syndromem vyhoření.

Přiblížíte nám, jak takové psychoterapeutické sezení probíhá?

Někdy je těžké takové setkání popsat. Pokud vše funguje dobře, tak se na první pohled může jevit jako intimní rozhovor blízkých přátel, kde však terapeut nepřináší své obsahy (jako by tomu bylo v čistě přátelském rozhovoru). Pokud bych to chtěl popsat odborněji, tak terapeut velmi pozorně empaticky poslouchá klienta, aniž by ho hodnotil a své upřímné empatické porozumění komunikuje klientovi.

Někdo může vnímat psychoterapii jako „běh na dlouhou trať“ a upřednostní rychlejší a pohodlnější řešení, tedy léky. Vysvětlíte nám, jaké jsou výhody toho, když člověk zatne zuby a vydrží tu delší a méně pohodlnou cestu?

Myslím, že je fajn si uvědomit, že celý život je běh na dlouhou trať. Zkratky mohou být lákavé, ale někdy se z nich nakonec může vyklubat delší cesta. Samozřejmě je třeba říci, že někdy je k tomu, aby člověk vůbec mohl uvažovat o psychoterapii, nezbytné nejprve nasadit medikamentózní léčbu. Tedy nedá se zcela jednoznačně říci, že je to vždy volba buď anebo. Každopádně, lidé, kteří absolvovali psychoterapii to většinou hodnotí jako obohacující zkušenost, která jim pomohla lépe porozumět sobě i jiným. Také se díky tomu cítí kompetentnější a sebejistější a návratnost obtíží bývá menší, resp. pokud se tak i stane, tak návrat do normálu bývá rychlejší.

Kam se podíváme, vidíme seberozvojovou literaturu, kurzy pozitivní psychologie a recepty na štěstí. Dá se naše mysl „přeprogramovat“ i takto „po domácku“?   Může si člověk někdy pomoci sám?

Samozřejmě do jisté míry potíží si člověk může pomoci i sám. Je to podobné, jako když si člověk udělá doma drobné poranění – také není nezbytné hned vyhledat lékařskou pomoc. Na druhé straně snažit se doma svépomocí léčit komplikovanou otevřenou zlomeninu by asi nebylo rozumné. Podobně bych to viděl i v duševní oblasti, i když vím, že tam je často pro lidi těžké odlišit, co je pouze odřenina a co už vážné zranění.

Četla jsem, že k proměně prožívání nám mohou dopomoci i pozitivní návyky, například prý stačí pravidelně každý večer poděkovat za tři věci, za které jsme ten den vděční. Máte i vy nějaký takový rituál, který byste našim čtenářům doporučil?

Tři dobré věci, jako jsem si já tuto jednoduchou techniku ​​pojmenoval, jsou velmi účinné a rád je klientům doporučuji. I mně pomohly v době, když mi před několika lety bylo velmi těžko. Celkově oblast pozitivní psychologie je mi velmi blízká a jakékoliv její výzkumné zjištění má velký dopad pro budování šťastnějšího prožívání. Pokud se mě tedy klienti ptají na doporučení, tak je směřuji právě tímto směrem, například k meditaci, k budování blízkých, naplňujících vztahů, k vděčnosti, k humoru.

Kdybyste měl na závěr říct, jak v dnešní době o svou duši co nejlépe pečovat, které rady by byly ty úplně nejdůležitější?

Opět bych si pomohl zjištěními pozitivní psychologie, které hovoří o jakýchsi pilířích, na kterých stojí lidské štěstí. Jsou to jednak pozitivní emoce, tedy je dobré vnímat, všímat si a prožívat pozitivní emoce. Pak jsou to pozitivní vztahy, tedy bytí s lidmi, se kterými je nám dobře, s nimiž ty pozitivní emoce můžeme zažívat i sdílet. Další částí je dosahování cílů, nebo jinak řečeno výkon, který však není sám pro sebe, ale proto, že nás naplňuje. To se úzce spojuje se smysluplnosti, protože tak jsme nastavení, potřebujeme vidět smysl v tom co děláme a jak žijeme. Také je dobré, když máme činnosti, při kterých dokážeme zažívat tzv. “flow” tedy stav, kdy se odpojíme od okolního světa a hluboce se pohroužíme do toho, co děláme. Zároveň je důležité mít v životě něco, co nás přesahuje, něco, co má transcendentální charakter. Nemusí to být nutně náboženství, ale je důležité vidět a vědět, že něco z nás se dostane i za horizont našeho života. Já bych ještě dodal humor, který pomáhá ustát i těžké časy a přináší úlevu a nadhled. Na závěr toho, co je v životě nejdůležitější, bych ale dal citát z mého oblíbeného filmu s Janem Werichem a Vlastou Burianem:

„A jestli pak ty víš, co je víc než sůl?“

„To ví přece každý. Láska!“

„A láska je solí života.“

Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Zaujal vás tento článek?

Přihaste se k odběru novinek a jako bonus navíc získáte aktuální číslo našeho časopisu.

Z nabídky obchodu