Facebookový detox: mozek škemrá o doping

Shuttestock
Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Rozhodla jsem provést sociálně-síťový detox a na měsíc se odpojit od sociálních sítí. Jak vypadaly první dny na facebookovém suchu, si můžete přečíst zde

Zhruba v polovině druhého týdne mě zčistajasna přepadne pocit, že jsem ze hry. Že se u přátel děje něco, co prostě potřebuju vědět, bez čeho nedokážu žít, že mi mou nepřítomností ve virtuálním světě něco zásadního uniká. Hlavní výhodou Facebooku totiž je, že tam jsou všichni ostatní. Takže si bez něj, aspoň co se hromadných akcí týče, sociálně neškrtnu. Marně pátrám v paměti, kdy jsem naposled dostala zprávu o konání nějaké zajímavé akce nebo večírku na email. Držím se zuby nehty, ale hlavně rána a večery jsou krušné. Mozek zvyklý na nekonečný zpravodajský doping protestuje, když ráno vstávám a místo abych vytáhla mobil (jako osmdesát procent majitelů a majitelek chytrých telefonů) , jdu rovnou do sprchy, a večer usínám s pocitem, že mi bez rychlého pohledu na zeď ještě něco chybí. Ale přece jsem nečekala, že mě Facebook pustí bez boje! Aspoň rychle nahrávám dvě fotky na Instagram a ani se u toho necítím moc provinile.

Instagram totiž narozdíl od Facebooku dokážu kdykoli vypnout a hlavně nevyžaduje moji pozornost jaksi sám od sebe. Zkrátka na něm nejsem – a trochu se cukám, když to nepříjemné slovo píšu – závislá. Ale tohle slovo je tu správně. Bez přístupu na stránku s modrým pruhem sice nikomu nehrozí heroinový absťák, nicméně tenhle problém existuje. Příliš dlouhé a nutkavé pobývání na sociálních sítích má vlastní stupnici závislosti a mezi symptomy patří třeba přednostní navazování nových vztahů právě na sítích anebo zkreslené sebehodnocení, které se opírá o potvrzení od přátel. Které chceme…. moc. Pozitivní online feedback totiž stimuluje centrum slasti v mozku. A slastné pocity jsou tím intenzivnější, čím intenzivněji Facebook používáte. Nekonečné skrolování má na mozek podobný vliv jako braní kokainu.

S tím souvisí již zmíněná potřeba sebeprezentace. Je přirozená, tak trochu si tu a tam vylepšit imidž je lidské, ale v běžném kontaktu poměrně brzo odhalíme, kdo je ve skutečně jaký a co na nás jenom hraje. Na Facebooku nemáme šanci. I ta nejnudnější párty se díky několika vtipným komentům může změnit v mejdan roku, a fotofiltry sice neudělají z každé modelku, ale pomůžou víc než tuny mejkapu. Však se této síti ne nadarmo říká chlubítko. Což se mě taky týká. Pořídila jsem si nový účes, takže se chci samosebou taky pochlubit, ale nakonec se ovládnu a už vyretušované fotky jen stáhnu do počítače. Zbytek večera věnuju meditaci nad tím, proč vlastně chci, aby mě měli rádi lidi, které jsem viděla naposledy na základce, nebo které ani osobně neznám.

Krizička vrcholí začátkem třetího týdne. Ale jsem za polovinou experimentu, a tak se posiluji četbou článků na téma závislosti na sociálních sítích. Mají společný jmenovatel: tahle hračka může být dobrý sluha (v teorii), ale v reálu je spíš zlý pán.

Například výzkumný tým z University of Pittsburgh zkoumal u osmnácti set mladých Američanů souvislost aktivity na sociálních médiích s depresí.

Nejaktivnější uživatelé a uživatelky měli skoro trojnásobně vyšší riziko vzniku deprese než neuživatelé, nezávisle na příjmu, bytové situaci a dosaženém vzdělání. Dánská studie z roku 2015 na jedenácti stech lidech, kteří si vypnuli Facebook na jeden jediný týden, naopak zjistila významný nárůst koncentrace, štěstí a spokojenosti s jejich „skutečným“ sociálním životem. Výzkumy se shodují: uživatelé a uživatelky Facebooku po čase cítí hůře, než před vstupem na tuto síť, na kterou se ale přihlásili právě kvůli pocitu cítit se lépe…

Poslední týden. Pocitově jsem se vrátila do prvních dní experimentu: s chutí pracuju, internet sjíždím bez vábení jen tak na minutku dvě nakouknout pod modrou lištu. Neklid prostředních dvou týdnů mě opustil, a dokonce si pohrávám s myšlenkou výrazně omezit své přístupy do elektronické pošty. Jednou denně, ráno; šlo by to?

Technicky vzato sice potřebuju být k zastižení, ale co se dohodnout s klienty na nějaké SOS možnosti pro akutní případy, a jinak jim prostě sdělit změnu provozních podmínek? Za klid v duši, který teď cítím, by to určitě stálo. A přesně v tu chvíli mi to dojde. Jaký je můj hlavní důvod, že je mi bez Chlubítka tak dobře.

Vůbec nejde o lakování reality na růžovo nebo kvadriliony kočiček. Mě na Facebooku vlastně moří přesný opak: že slouží jako protržená hráz lidské frustrace. Reakce mých přátel na problémy současnosti, naprosto oprávněné, skvěle vyargumentované, které sdílím a podporuji, mě v téhle koncentraci otravují. Skoro doslova. Uvědomuju se, jak se mi po přečtení některých vstupů těžko dýchalo. Že jsem se necítila dobře. Lidé rádi sdílejí těžkosti. Ale opravdu se jimi musím zatěžovat já tím, že si jejich posty bez rozmyslu nasadím do hlavy? To neznamená, že se začnu vyhýbat nepříjemným zprávám nebo že budu strkat hlavu do písku před stavem životního prostředí nebo politiky. Ne. Ale budu to já, kdo si bude vybírat, kdy si kterou zprávu přečte.

Share on facebook
Share on twitter
Share on google

Zaujal vás tento článek?

Přihaste se k odběru novinek a jako bonus navíc získáte aktuální číslo našeho časopisu.

Z nabídky obchodu